PETR ČICHOŇ


	Aktuality	Poezie	Recenze


	Životopis	Fotogalerie	Kontakt

Recenze

Na obálce kov, uvnitř knížky vložené CD a v textech dvojí jazyk – Petr Čichoň (1969) svoji básnickou novinku, vzdálenou jedenáct let od prvotiny Chilia, uchopil, jak dnešní doba žádá: osmdesát stran básní shrnutých pod titul Pruské balady / Preussische Balladen (do němčiny přeložil Ernst Weichmann) má několik vrstev a otvírá se více směry najednou; ostatně i vydavatelé tohoto počinu jsou dva: pražské nakladatelství Vltavín, fungující při stejnojmenné galerii, a brněnský Host, který publikoval autorův připomenutý debut i jeho druhotinu Villa Diabolica (1998). Přirozeně, avšak rázně rytmizované a v obraznosti střídmé, skoro prozaické texty, členěné do tří oddílů, tak dovolují konzumentovi měnit se ze čtenáře v posluchače, přestupovat z jednoho jazykového kódu do druhého, a dokonce se ducha veršů zástupně dotknout, čili ke zraku a sluchu přibrat další z podstatných smyslů – hmat. Kovový čtverec vsazený do pravého horního rohu obálky, v němž je vyražený titul sbírky, totiž není schválností autora nebo grafického úpravce – naopak: je pro Čichoňovu poezii, resp. zhudebněnou poezii základním příznakem: jeho šedá strnulost a netečná urputnost vyvolávají v divákovi představu jakési seversky robustní, hrdé a neústupné melancholie, daleko jiné než té, s níž si spojujeme hněď a žluť melancholie Traklovy, Bennovy nebo Heymovy. Stejně tak samotný titul přesně předznamenává charakter textů: Čichoň ve svých básních oživuje folklor, především jeho baladickou, temnou a tesknou polohu, v níž se jako klíčové obnažují motivy ztracené lásky a (často ve válce) nalezené smrti. Kolikrát v knize lyrický subjekt uvažuje o sobě jako o mrtvém („mrtvý Ti odsud píši“, „neexistuji“, „jsi mrtev“), kolikrát přivolává ženu, z jejíchž doteků mu v hlavě zbylo jen několik naléhavých obrazů – Andreu, Hermínu, Denisu, „moji Juttu“. V této poezii jako by vše podstatné už bylo, událo se kdysi dávno a současnosti dávala smysl jen stále řidčeji doléhající echa. Dějištěm a také analogií oné vzývané ženskosti je pak titulní Prusko (s metropolí Berlínem), případně sousední Slezsko, které často zastupuje Landek, případně Odra – ty „slzy landecké Venuše“. Autorské sympatie ke germánské mytologii jsou ovšem u Petra Čichoně odlišné od archeologických výprav ke společným česko-německým kořenům, které podniká ve svých knížkách i výtvarných pokusech severočeský Radek Fridrich, jehož jméno se čtenáři při četbě Pruských balad vybaví jako první. Čichoňův slovník má totiž nepříjemnou pachuť: „vůdce“, „árijská láska“, „orel“, „Walhalla“, „továrna smrti Dora“, „německé nebe“ nebo „ztrestaný mág… Hanussen“ jsou výrazy, které významově zatížil a dodnes pomyslně okupuje německý nacismus 30. let – a Čichoň se je ve své poezii redefinovat nijak nesnaží, spíš jako by ten mrtvý čas přivolával zpět, jako by chtěl svými žalozpěvy onu zmizelou říši znovu postavit. Víc než básník Fridrich se tak za Pruskými baladami vztyčuje tragikomický stín jistého naducaného holohlavce, jehož orlík si své bidýlko už nějaký ten pátek hýčká na špici hitparád zdejší pop-music…

Radim Kopáč, Portál české literatury, www.czlit.cz 4. března 2007

Reklamním sloganem „dva v jednom“ by se dala charakterizovat třetí sbírka Petra Čichoně (1969). Nejde jen o to, že básně v ní obsažené vycházejí v české a německé verzi, za své peníze navíc dostanete kromě knihy poezie i regulérní cédéčko. Na hudebním nosiči přiloženém k předchozí sbírce Villa diabolica (1998) se autor doprovázel pouze na loutnu, nyní je aranžmá jeho písní bohatší. Deklamativní projev Petra Čichoně připomíná Oldřicha Janotu nebo Mikoláše Chadimu. Ve střídmých verších se odrážejí elegické vzpomínky na pruskou minulost slezského Hlučínska nebo na druhou světovou válku. Árijská láska – toto Čichoňovo zdánlivé oxymóron charakterizuje jeho poetiku nejpřesněji.

Respekt 15 / 2007

… Téměř čtvercová černá obálka nové knihy PETRA ČICHONĚ Pruské balady / Preussische Balladen (česky a německy, do němčiny přeložil Ernst Weichmann, Host, Brno, Vltavín, Praha 2007, 80 stran, 199 Kč) je na čelní straně ozvláštněna šedým kovovým čtvercem vystupujícím do prostoru, do něhož je vyryt dvojjazyčně název knihy. Chlad stylového kovu jakoby předznamenává atmosféru dvojjazyčně překládaných veršů sbírky. Očekávaná zima přichází už s prvním oddílem V zasněženém Slezsku. Verše vyjadřují silný vztah k dávno mrtvé slezské krajině za druhé světové války i ke vzpomínkám, které tento kus země vyvolává. Povaha Čichoňových veršů je mýtická, přeplněná symboly, které se odkrývají běžnému čtenáři požadujícímu jasnost a srozumitelnost textu jen velmi pozvolna. Na druhou stranu snad právě v této zastřenosti a úmorném postupném hledání významů je výrazná síla a až mystické kouzlo Pruských balad. „Dobrou noc, Slezsko/ pro tebe hráli/ ďáblové koncert/ v Březovém háji.// Verš, jenž přežil léta,/ se teď chvěje strachem,/ extatický plamen/ z pekla v nebe svítí.// V uhelné kaluži/ hledal jsem svůj lotos/ a nalezl jenom/ landecké břízy.//V staré harendě/ z režného zdiva/ vykvetl lotos/ v sklenici piva.“ Čtenář má při četbě pruských balad dojem, že žádné slovo, žádný verš, ani ten, kterému zatím naprosto nerozumí, nebyl v dané básni zbytečný. Sbírka k sobě přitahuje pozornost a nutí nás číst ji znova a znova. Přebíhat očima z češtiny do němčiny a hledat skryté a jen letmo naznačené souvislosti…

Kateřina Říhová, Literární noviny 10.4. 2007 ročník XVIII

WOZU?
Petr Čichoň (nar. 1969) se po osmi letech vrací na literární scénu. Jaké jsou nové verše tohoto „secesního barda“, který psal „lyriku v původním slova smyslu“.? Naštěstí nečetné. Pruské balady obsahují dvacet sedm spíše krátkých básní,rozdělených do tří řad po devíti, plus jednu závěrečnou. Českým textům je ovšem nastaveno zrcadlo německých překladů z pera Ernsta Weichmanna, které nejsou považovány za pouhý překlad, nýbrž za organickou součást (ediční poznámka se zmiňuje o českých částech básní). Dlužno říci, že tyto překlady jsou poměrně zdařilé, rýmují samostatně a nápaditě, někdy se obsahově odchylují – předpokládejme, že záměrně – a někdy docházejí k pěkným souzvukům. (Spojení im Herzen Erz nebo Lebern leben vedou ke spekulaci, jestli náhodou nešlo o opačný postup, o překlad do češtiny.) Aby tohoto nebylo málo, obsahuje černá, kovem vyzbrojená kniha překladů i CD s vybranými zhudebněnými básněmi – a budí tak vcelku nepříjemný dojem exkluzivity. Petr Čichoň s oblibou užívá mnohé, co bylo poslední dobou v kurzu, trojakovskou rýmovou hrou počínaje, friedrichovskou posedlostí německými topoi konče, a z původně objevných básnických gest činí politováníhodná klišé. Kromě toho se v psaní nějak nedokáže rozhodnout mezi patetickým proklamováním a nezávazným laškováním, což vede za prvé k rozpačitému konfliktu obou dikcí, za druhé k tomu, že oboje působí nakonec stejně. Nechybí mu přání uchopit téma (minulost jako určující element pro přítomnost, ve které skrytě přetrvává), zároveň však tématu všelijak uhýbá. Téma neprodělává zřetelný vývoj během sbírky, aniž je zřetelně artikulováno jednotlivou básní. Snaha pojmenovat potýká se s mlhavou nahozeností. „Když přicházel jsem k Rýnu,/vzpomněl jsem si, že miloval jsem Hermínu.“ Pomineme-li nezdařené rýmování, které autor rozhodil po celé knize, demonstruje toto dvouverší mimo jiné obsesivní užívání jmen vlastních i místních, kterému chybí jakákoli, třeba jednoslovná doplňující charakteristika. Veškerá jména jsou pak nefunkční, stejně jako velké slovo miloval. Velká slova tady vůbec představují problém. Skoro v každé básni někdo zemře nebo je něco mrvé – jednou lyrickému subjektu zemřel okamžik, jindy subjekt prohlásí, že neexistuje. Místo toho, aby šel po původním pojmenování, volí Čichoň slova básnivě konvenční, oxymóra nápadně zaběhaná (svit tmy), symboly vágní (německá orlice). Jen občas kmitne básní nečekaný obraz nebo myšlenka:“Slezsko zná jen rtuť, „v ústech křídel voní vzduch“, minulost čte jen samu sebe“. Hledám-li útěchu v hudbě přiloženého CD, shledávám zklamání, že co předtím mohlo být písňovým textem bez hudby, stává se nyní špatně zhudebněnou básní. Za monotónního doprovodu v e-moll, kterému chybí jakýkoli kontrastní prvek (například refrén), odříkává autor pochmurně své básně skoro v kontraoktávě. Nejvyšším zpívaným tónem vůbec, malým d, spojuje v jedné skladbě příznačně následující slova: svatý (Václav), milenci, mrtvý, Slezsko. Vysvětlení pro svou lásku hledá Čichoň, jak již tušíme, v anachronickém nacionálním tónu, v době před- nebo těsně poválečné. Místo očišťování minulosti vrčák jako by si jen provokativně přišíval německou vlaječku na kabát…Místo toho, aby minulost sceloval v hledání nápravy viny, leptá ji nejapným způsobem a z motivů vůdce, hitlerjugend, árijství staví své úderné efekty. Vzhledem k tomu, že z básní nevyplývá, co si o dané problematice vlastně myslí, zdá se nakonec, že máme nejspíš co dělat s poezií, která se omylem ocitla na hraně neonacismu. V trapném zjištění, že to nevede ani k poznání, ani k útěše, ptám se otázkou Gottfrieda Benna: Wozu?

Jonáš Hájek, Tvar 13/2007

Pruské balady/ Preussische Balladen jsou, jak už název napovídá, psány dvojjazyčně – na každé dvoustraně knížky s kovovým štítkem na černé obálce najdeme báseň nejprve v češtině, pak v němčině. Na přiloženém CD obsahujícím jedenáct zhudebněných čísel je tomu zrovna tak – nejprve je text přezpíván autorovoz mateřštinou, pak německy. Brňan petr Čichoň je básníkem nostalgie po zmizelém světě Pruska, nezplundrovaných Sudet a Slezska, stařičkého mocnářství – střední Evropy krátké krásné epochy vůbec. Jeho texty jsou prostoupeny místopisem (Berghof, Landek, Unter den Linden), úzkostí z mizení vysněného (ze stop vypozorovaného a domyšleného) světa goethovským přáním posečkavšího krásného okamžiku. Sychravé momentky nerozvíjejí děj, místo toho velmi sugestivně zprostředkovávají zaniklé chvilky mezi sněním a pamětí. Láska a erotika je trýznivě melancholická, kraj a doba mizí, občasný patos je nutným, dovedně opracovaným stavebním kamenem, nakonec – jsou možné vzpomínky (jakkoli nepravé) bez něj? Petr Čichoň coby písničkář je zpěvákem hlubokého hlasu a polomluveného projevu. Ve svých zhudebněných básních se doprovází na strunné nástroje (loutna, kytara…), o pestřejší zvukovou paletu se stará producent a houslista Tomáš Vtípil, nejtalentovanější hudebník současné brněnské líhně (Čvachtavý lachtan, cs_zvuk, pohostinsky vystupuje i s DG 307) a moc hezky tklivý trumpetista Marek Steyer. V jedné písni použité perkuse a agresivnější elektrická kytara jsou až příliš efektní, Čichoňův předněs (občas decentně vrstvený) a jemný doprovod bohatě stačí k tomu, aby vznikl v Čechách dlouho neslyšený klenot. Není to rádobyexperimentální freakfolk, není to nohavicovský slezský kýč, a až vám bude někdo posté omílat, že spásou vymírajícího rodu písničkářů je Xaver Baumaxa, pousmějte se jako blouznivec našich hor, který ví své. Na závěr ukázka:“U města Arnstadt ve skále Jonastal/probudil jsem se a trochu se bál,/vzal jsem si jed, vzal jsem si léky,/Arnstadt byl prázdný, byl prázdný na věky.//Rýnem ohně plují.// Neexistuji. Existuje jen/ Naudabaum, Erlangen, Nuremburg, Höllenhammer, Wolfenstein,/ó, Flugscheiben/ letící z šer, já v něm pluji.// Neexistuji.“

Petr Ferenc, HIS VOICE 4/červenec, srpen/2007

Nová sbírka Petra Čichoně nás zaujme už když ji vezmeme do ruky. Na zcela obyčejnou malou černou knihu je připevněna malá kovová deska s vyraženými písmeny. Je to je velice prosté a přitom máme pocit, že držíme jednoduše udělanou, velmi pěknou věc. A právě tak se to má i s jejím obsahem. Jak napovídá název, všechny básně jsou knize česky, i v německém překladu Ernsta Weichmanna. Je zajímavé si vždy přečíst originál a potom jej porovnat s verzí na druhé straně, neboť překladatel pracuje s rýmem podobně jako autor – jednou je velmi uvolněný, jindy zcela sevřený. Poezie Petra Čichoně nás odnáší do atmosféry mimo tuto krajinu a čas. A sice do germánského prostředí. Jednou můžeme mít pocit, že kolem nás procházejí stíny pruských králů, jindy se příběh odehrává v tragických kulisách první světové války. Co je však neměnné, je atmosféra smutku a tíživosti. Petr Čichoň si může dovolit psát o lásce, smrti a těžkém životě, protože všechna ta silná slova jsou podána s vytříbeným jazykem a přesvědčivě. Mezi jeho divokou, větry a ohněm ošlehanou trávou nezbývá místo na žádný plevel. Kniha je poměrně útlá a ze zářivě bílých stránek vystupují - často pouze na pár řádcích - okamžiky se silnou náladou hořkosti a blížícího se konce. Někdy nám popisnost situace a již zmiňované německé prostředí může připomenout některé z básní Ivana Wernische. Na rozdíl od něj však v této sbírce není žádný vážný moment odlehčen něčím absurdním, nebo nečekaným. Pro nadhled zde není a ani nemá být prostor. Z osmadvaceti básní je jedenáct zhudebněno a interpretováno samotným autorem na přiloženém cd. O hudební produkci se postaral mladý multiinstrumentalista Tomáš Vtípil. Ve dvou případech s pomocí Tomáše Šenkyříka. Hudba je zcela úsporná a přitom emotivní a barevná. Křehký zvuk je především výsledkem práce zvukaře Bronislava Šmída, který však – kupodivu - na albu není uveden. Do snivého doprovodu elektrické kytary, přibarvené trumpetou, houslemi a různými - spíše melodickými, než rytmickými – zvuky zpívá a vypráví Petr Čichoň hlubokým hlasem. Pravidelně přitom odezní nejprve báseň v originále a posléze v německé verzi, s jeho velmi pečlivou výslovností. Ta je asi taková, jako když naopak posloucháme slavnou německou zpěvačku Nico, zpívající anglicky se značně německým přízvukem. Má to svoje zvláštní kouzlo. Jediná píseň v níž uslyšíme jen německý text je In Sanssouci auf der Terrasse, v níž se také nejsilněji objevuje elektronika. Že je poslech tohoto vyrovnaného cd, stejně jako četba knihy, určen pro klidné prostředí a soustředěné chvíle je patrné už z předchozích řádků. Nerodí se u nás příliš nenápadných a přitom zcela dotažených česko-německých projektů. Tvůrcům Pruských balad patří o to větší uznání.

Martin E. Kyšperský , 2007

ZAKLETÁ PAMĚŤ PRUSKÉ KRAJINY V PODÁNÍ PETRA ČICHONĚ Měsíc autorského čtení navštívil i Petr Čichoň, který prostřednictvím své nejmladší sbírky Pruské balady oživil ducha staré pruské země a nechal ji chvíli vyprávět její smutný příběh, příběh „planety kříže“, „mrtvé země“, jejíž vody stále ještě pamatují krev zemřelých vojáků.. Sám autor vysvětluje, proč zrovna tohle téma a místo: „V Pruských baladách objevuji konkrétní místo, rodné Slezsko, přesněji řečeno jeho německou část, Prusko, což je země, která již neexistuje, ale její historie a kultura v jakési posmrtné podobě žije dál. Zaniklá země i s několika jejími časovými rovinami se zcela zákonitě romantizuje svým zánikem a hrozivými historickými událostmi, především druhou světovou válkou.“(In: Poezie jako vzkaz. Rozrazil. 6/2006) Spisovatel tak na chvíli probouzí starou zemi, vnímá její tragiku a svou poezií také tuto zemi do jisté míry smiřuje se svým osudem. Oživuje některé postavy, například vkládá své básně do úst Hitlerovu astrologovi Erichu Johannu Hanussenovi či Himmlerovu architektovi Hansi Kammlerovi. „Zasněžené Slezsko“ (V zasněženém Slezsku – 1. oddíl) se tak stává svědkem svých dějin, ale i osudu jednoho milence – básníkovi „zpíval milenců vrch.“ Zdejší lidé jsou dávno mrtví, jejich ticho však přetrvává, „ země zůstává dál, konec se jí chýlí, / ve válce duchové milence zabili, / ale země zůstává dál, / umírá jen pruský král“(V Sanssouci - 3. oddíl). Lyrickým subjektem Pruských balad je – jak sám autor řekl - „jakási démonická mysl druhé světové války, která se posmrtně vrací, elegicky se připomíná.“ Avšak i toto místo má právo na oslavu poezií, i přestože je to oslava zaprášená vzpomínkami, odehrávající se v prostorách spíše pekelných a naplněna podivnou nostalgickou atmosférou, jejíž okraje obklopuje hrůzná historie. Básník promlouvá k „mrtvé duši“, ležící v hlíně této země, „jež Krista nezná“, nad ní vlajka „vlaje svými stíny / kolemjdoucím mladým cikánům“, vidí „červeň domů a v nich bídu“… „všude ční nic.“

Jana Kotrlová, ROZRAZIL ONLINE, 7. 8. 2007

Osm let po knize Villa Diabolica vydal Petr Čichoň česko-německou sbírku pruské balady, rovněž doplněnou o CD, které básním navozuje patřičnou atmosféru. Autor ve své knize objevuje konkrétní místo, německou část rodného Slezska: Prusko, tedy fakticky zaniklou zemi, jež se ovšem dosud – skrze hrůzy z druhé světové války – elegicky připomíná. Zdejší lidé jsou dávno mrtví, jejich ticho však přetrvává:“země zůstává dál, konec se jí chýlí,/ ve válce duchové milence zabili,/ale země zůstává dál,/umírá jen pruský král.“ Lyrickým subjektem pruských balad je – jak sám autor řekl – „jakási démonická mysl druhésvětové války, která se posmrtně vrací.“ Ale i toto místo má právo na oslavu poezií, jakkoli je to oslava zaprášená vzpomínkami, odehrává se v prostorách spíše pekelných a je naplněna podivnou nostalgickou atmosférou, jejíž okraje obklopuje hrůzná historie. Básník promlouvá k „mrtvé duši“ ležící v hlíně této země, „jež Krista nezná“, v této atmosféře se pak realizuje tajemná „Árijská láska“. „Mrtvý orel“ bude věčně létata nad krajinou „smutné Germánie, kde v řece teče kov.“ Jako rozbitá země, jako zničený člověk, i jako tragická, dávno minulá láska – tak velké jsou i verše Pruských balad.

Jana Kotrlová, A2 KULTURNÍ TÝDENÍK 41/2007, 10.10. 2007